1 Přednímu kantoru k nízkému zpěvu, žalm Davidův. (12:2) Spomoz, ó Hospodine; nebo se již nenalézá milosrdného, a vyhynuli věrní z synů lidských.
2 (12:3) Lež mluví jeden každý s bližním svým, rty úlisnými z srdce dvojitého řeči vynášejí.
3 (12:4) Ó by vyplénil Hospodin všeliké rty úlisné, a jazyk velikomluvný,
4 (12:5) Kteříž říkají: Jazykem svým přemůžeme, mámeť ústa svá s sebou, kdo jest pánem naším?
5 (12:6) Pro zhoubu chudých, pro úpění nuzných jižť povstanu, praví Hospodin, v bezpečnosti postavím toho, na nějž polečeno bylo.
6 (12:7) Výmluvnosti Hospodinovy jsou výmluvnosti čisté, jako stříbro v hliněné peci přehnané a sedmkrát zprubované.
7 (12:8) Ty, Hospodine, jim spomáhati budeš, a ostříhati každého od národu tohoto až na věky.
8 (12:9) Vůkol a vůkol bezbožní se protulují, když takoví ničemní vyvýšeni bývají mezi syny lidskými.