1 Přednímu zpěváku Jedutunovi, žalm Davidův. (39:2) Řekl jsem: Ostříhati budu cest svých, abych nezhřešil jazykem svým; pojmu v uzdu ústa svá, dokudž bude bezbožník přede mnou.
2 (39:3) Mlčením byl jsem k němému podobný, umlčel jsem se i spravedlivého odporu, ale bolest má více zbouřena jest.
3 (39:4) Hořelo ve mně srdce mé, roznícen jest oheň v přemyšlování mém, tak že jsem mluvil jazykem svým, řka:
4 (39:5) Dej mi znáti, Hospodine, konec života mého, a odměření dnů mých jaké jest, abych věděl, jak dlouho trvati mám.
5 (39:6) Aj, na dlaň odměřil jsi mi dnů, a věk můj jest jako nic před tebou, a jistě žeť není než pouhá marnost každý člověk, jakkoli pevně stojící. Sélah.
6 (39:7) Jistě tak pomíjí člověk jako stín, nadarmo zajisté kvaltuje se; shromažďuje, a neví, kdo to pobéře.
7 (39:8) Načež bych tedy nyní očekával, Pane? Očekávání mé jest na tebe.
8 (39:9) A protož ode všech přestoupení mých vysvoboď mne, za posměch bláznu nevystavuj mne.
9 (39:10) Oněměl jsem, a neotevřel úst svých, proto že jsi ty učinil to.
10 (39:11) Odejmi ode mne metlu svou, nebo od švihání ruky tvé docela zhynul jsem.
11 (39:12) Ty, když žehráním pro nepravost tresceš člověka, hned jako mol k zetlení přivodíš zdárnost jeho; marnost zajisté jest všeliký člověk. Sélah.
12 (39:13) Vyslyšiž modlitbu mou, Hospodine, a volání mé přijmi v uši své; neodmlčujž se kvílení mému, nebo jsem příchozí a podruh u tebe, jako i všickni otcové moji.
13 (39:14) Ponechej mne, ať se posilím, prvé než bych se odebral, a již zde více nebyl.